Anglická etapa II. - "A co Tvůj volný čas, darling?"

Volný čas. Ha! Prázdniny a svátky... Haha! Volno jsme v Anglii při našem pracovním nasazení moc neměli. Ale když už - uměli jsme si ho pořádně užít. V druhém článku z anglické trilogie se dozvíte víc o našich days off, volných chvílích a o tom, jak se za kanálem La Manche slaví třeba tradiční české Vánoce.

DAY OFF

***

Každý týden jsme měli nárok na jeden den volna, tzv. day off. Jak probíhal ten můj? Většinou tak, že jsem doháněla spánkový deficit a z kómatu se probírala až někdy dopoledne. Prala uniformy, zástěry, asi milión černých kotníkových ponožek a prostě… relaxovala! A rozhodovala se, co udělám s luxusem jménem VOLNO. Třeba piknik na pláži! Když svítilo slunce, vyhřívala jsem se tam jako malej tuleň i několik hodin. Tohle mi z Anglie opravdu chybí - pláž, slunce a svěží vítr... Jen teda ty místní pláže s kamínky mají až moc akupesurní vlastnosti.

Když to rota dovolila a měli jsme volný den (anebo alespoň jeho část) společně s Verčou, Monou anebo Katkou - byl to malý svátek! Společné snídaně s lívanci a smoothies, čas nákupů (co taky čekáte od holek, které musí většinu času nosit černý stejnokroj), brouzdání po brightonských uličkách, obědů se sklenkou vína, a v úplně nejlepším případě výletů! 

BENCH PARTY 

***

Drobná potěšení jsme si uměli najít i v pracovní dny. Třeba "bench party", k jejichž vynálezu se hrdě hlásím! Tahle roztomilá záležitost vznikla z mých malých každodenních rituálů. Když jsem ráno otevírala restauraci, přijela jsem do Lewes dřív, zašla si v centru do Costy pro kafe a snídani. A tohle breakfast menu si sebou vzala na lavičku vyhlídky pod Lewes Castle. Pozorovala jsem mraky, lidi a připravovala se na pracovní dopoledne. Nooo, a v odpolední pauze jsem si pro změnu do Wegman´s skočila pro brambůrky, cider  anebo malé rosé a připravovala se na pracovní večer. Víte, tyhle moje “benche” byly soukromé, protože ráno otevírala vždy jen jedna servírka a v rámci pracovního dne jsme nesměli k ničemu, co obsahuje jen malé procento alkoholu, ani přičichnout. Ale pak to zjistila Verča… a ten nápad se jí líbil, takže se okruh rozšířil. A pak to zjistila Kasia, sestřenice vedoucí Martyny, před kterou jsme benche z tohoto důvodu tajili, ale ukázalo se, že je to největší éro v celém Prezzu, takže? Ano, okruh se rozšířil!

S naším pracovním nasazením, rozdílnými směnami a působením v jiných prezzo pobočkách se pojilo i to, že jsem se na bytě se svými spolubydlícími osobně nepotkala i několik dnů. Přítomnost dalších tří osob jsem tak poznala jen díky ne/umytému nádobí, ubývajícímu toaletního papíru, popř. oddychování v některém z pokojů. Permanentně jsme raději skoro pořád chodlili po špičkách, abychom se vzájemně nebudili. Byl to malý paradox - do Anglie jsem odjížděla s kamarádkou, hned po příjezdu se seznámila s další, ale ve finále jsem se s nimi vídala téměř nejmíň. Většinu času prostě strávíte se svými spolupracovníky, a pokud na ně budete mít štěstí jako jsem měla já, zažijte super chvíle.

Někdy jsme si bench party dopřáli i po zavíračce restaurace po příjezdu do Brightonu - pokud nám síly stačily. Většinou totiž bylo něco kolem půlnoci, všední den = většina pubů zavřená, a o víkendu jsme si něco takového nemohli dovolit. Když nám tedy byly hvězdy nakloněny, našli jsme si lavičku v New Road hned vedle Pavilion Gardens a prostě... byli. Seděli, povídali a taky se seznámili se spoustou lidí :-D

NOČNÍ ŽIVOT

***

Největší party se v Brightonu, a nejen v něm, konaly hlavně v pátky a soboty. Tyhle dny jsme při cestě double deckerem z večerní směny bezpečně poznali podle cinkotu prázdných lahví na podlaze. Angličané se úplně neobtěžovali s jejich uklízením, takže to v každé zatáčce cinkalo jako v kontejneru na flašky. V brightonských pubech totiž stojí deci vína kolem 6£ a pivo taky není nejlevnější, tudíž se většina lidi "předpřipraví" už cestou.

Do klubů v UK se očekává odpovídající outfit, u hospod se to až tak neřeší. Co se týče oblékání Angličanek - obdivuji jejich odolnost vůči chladu a absenci stydlivosti. Procento látky na jejich tělech bylo ve večerních hodinách smrsknuté na absolutní minimum, a když jsme se my choulili do teplejších kabátů, ony vyrazili jen v minisukni a minitopu. Cítili jsme se tam někdy až nepatřičně. Zvlášť potom, co se nás jeden barman zeptal:

"Vy jste Česky nebo Slovenky, co? Hezký, ale oblečený jako jeptišky.”

 

A díky jedné bench party jsem vlastně mohla z Anglie odjet svým milovaným autem. Víte... nějak mi nedošel vliv přímořského podnebí na zataženou ruční brzdu... a tak se stalo, že jsem jednoho dne s autem nemohla odjet, páč to tak nějak přirezlo... A já si poněkud zoufala. Anglické servisy totiž nepatří k těm nejlevnějším a angličtí opraváři nepatří k těm nejzručnějším. Jednoho večera jsem s Verčou a Kasiou rozebírala na benchi tohle téma a najednou se kousek od nás česky ozvalo:

"Autům vůbec nerozumím. Na většinu manuálních věcí jsem levej jak šavle. Ale jednu věc umím fakt dobře - rozhýbat zaseklou ručku."

 

Tak jsem se seznámila s Adamem P. O pár dnů později jsem připravila malý brunch a potkali jsme se u mého auta. V kufru byl vítězoslavně objeven hever, ale o existenci klíče, který je k téhle operaci potřeba, jsem se dozvěděla až v tuto chvíli. Snažili jsme se improvizovat, marně... A já začala propadat skepsi. Víte, nešlo jen o tu ruční brzdu. Pár dnů před touhle opravářskou akcí jsem se totiž rozhodla, že se vrátím zpátky do Česka a řekla si - pokud je mé rozhodnutí správné, to auto prostě s Adamem opravíme! No, jo no... holka jedna pověrčivá. Sedli jsme si vysíleně k zaseklému kolu a přemítali co dál. V tu chvíli u nás zastavilo auto:

 

"Ahoj, já jsem Amir. Bydlím s rodinou tady vedle a viděl jsem vás z okna. Zrovna jedu do práce na letiště, ale - nepotřebujete pomoc?"

Potom ze svého auta vytáhl všechny ty nesmysly, které byly pro opravu potřeba a během pár minut můj Citröen předl jako kotě a proháněl se po parkovišti. Amir nám ještě řekl, ať se stavíme na čaj za jeho ženou a máme fajn den, a že: "Lidi si maj prostě pomáhat." . Sedl do auta, odjel, a už jsem ho nikdy neviděla. Adam za pár dnu odcestoval na kontinent - měl v plánu projít pěšky Evropu , už jsme se nikdy neviděli.

 

Verča a Mr. Guinness

SVÁTKY A TRADICE

***

 

Svátky jsme v Anglii moc neřešili. Díky čemu? Ano - jednalo se o nejvýdělečnější období... To, že se blíží nějaký speciální den, jsme poznali z promo akcí v menu anebo z dekorací, které se vylouply v restauraci. Vánoce, jako jediné, jsme kolektivně tak nějak víc prožívali. 24. prosince pracovní doba alespoň končila v osm a my tak měli možnost Štědrý večer oslavit v kamarádském kruhu. V rozněžnělé sváteční náladě se nás ten den hosté ptali:

“A kdy slavíte v Česku Vánoce vy?”

“Dnes.”

“Ah, to je milé, dáme si ještě jednu lahev Chardonnay, zlatíčko.”

Byli tací, kteří nás upřímně litovali a nechali pěkné dýško, ale někteří chtěli  i napsat stížnost na vedení, protože si dovolujeme zavírat tak brzy.

V deset večer jsme se potkali s Monou, Katkou, Dominikem, Patrikem a jeho mámou, která na svátky přijela, v našem bytě v Hovu. Povečeřeli jsme a z pod našeho mikro stromku si rozdali dárky.

HALLOWEEN

Brighton byl v tuhle noc plný mlhy, hluku a lidí ve více či méně obskurních minimalistických kostýmech. Jeden můj místní kamarád mi řekl:

"Tohle je noc, kdy si na sebe můžeš oblíknout hadry ze sex shopu a nikomu to nepřijde divný."

Naše Dušičky jim přišly morbidní:

"Chodíte na hřbitovy, zapalujete svíčky a vzpomínáte na mrtvý lidi?!"

DROBNÉ PRACOVNÍ RADOSTI

***

Jednoduše - i při povinnostech je potřeba si užít rozkošných drobnůstek. Základem je mít fajn kolegy a s nimi si dopřávat malé hříšky proti pravidlům. A tak nám v tom frmolu a dřině svítila malá světýlka v podobě Affogata (shot espressa s kopečkem vanilkové anebo čokoládové zmrzliny), latté s karamelovým sirupem anebo deci vína na konci směny v kelímku na dětská pitíčka. To z těch pravidelných. A k tomu spousta nepravidelných a spontánních :-) 

NÁVRAT

***

Po sedmi měsících v Anglii jsem se rozhodla vrátit a o měsíc později ten plán uvedla v realitu. Celkově má očekávání byla splněna tak z 50%. Tedy z těch, které jsem si plánovala, a ze 100%, která neplánovala. Díky předchozí zkušenosti ze zahraničí můžu říct, že tady jsme nezapustila ani kořínek. A naopak si uvědomila, že mi chybí domov, rodina a další věci. Anglie je rozhodně krásná a zajímavá země, ale nedovedu si v ní představit žít. I když tedy spousta lidí říká, že Brighton je snad nejmíň anglické město z celé UK, takže si dovolím své tvrzení poupravit - Brighton je rozhodně zajímavé město, ale nedovedu si v něm představit žít. Takže jsem si zabalila, svůj pokojík v Hovu předala Karolině a vyrazila směr domov...

 

 

Skvělým pracovním zpestřením byly i Kasiiny hlášky. Všechny už si nepamatuju, ale její top "polglish" perly jsem si musela zapsat:

Ještě malá "sváteční vsuvka". Takhle nějak se mi jednotlivé tradice v UK zapsaly do paměti

"Pojdze v cycki, nie v dupe."

(Když dala dvojitou porci zmrzky do Affogata.)

"Szczescie a zdrowie! Bo na Titanicu wszyscy zdrowi byli, tylko szczescie niemali."

(Tradiční přípitek k deci Malbecu z dětského plasto kelímku.)

"Nie! Again? Everybody wants fucking vanilla cheescake. Co to jakies promo, czy co?!! I´m not some fucking oktopus!"

(Kasia za barem a v menu "Jarní promo akce s chutí vanilky".)

"Dlaczego ty suprised?  To jest easy! Cocky dopredu and go! I´m just very hard working for cigi and Iphone."

(V den, kdy měla nezvykle vysoké pracovní tempo.)

"Misiu! Smajlí, smajlí, don´t be grumpy!"

(V den, kdy jste měli nezvykle náladu na hovno.)

 

Rozhodně mi tahle zkušenost dala:

  • Vědomí toho, že jsem schopna přežít i v "zahraniční divočině" a živit se rukama

  • Nadhled a považování si českých lékařů a řemeslníků

  • Uvědomění si, že naše tradice jsou fajn, ale někdy se až příliš svazujeme společenskými konvencemi, očekáváními a obecně nastavenými "metami". V Brightonu tohle nikdo neřešil a nesoudil.Tvůj život = Tvoje volba

  • Zlepšení angličtiny - i když pracuje v neanglické směsce, jste jí obklopení, komunikujete s hosty a sledujete, jak si s tímhle jazykem rozumíte víc a víc. Než se vrátíte a přestanete ji každý den používat. Ehm...

  • Poznání, že ostrovní černý čaj se vůbec nedá srovnat s tím kontinentálním!

 

Co mi utkvělo v paměti:

  • Neskutečné pracovní tempo - teď  konkrétně nemám na mysli to naše. Ano, makali jsme, ale potkala jsem několik lidí, kteří měli dvě zaměstnání a pracovali 80 hodin týdně. Proč? Někteří živili rodinu v zahraničí, jiní si přijeli vydělat třeba na dům. Musím  uznat, že pokud jedete s partnerem do zahraničí, třeba na rok, oba dva trávíte v práci tolik času a váš vztah to přežije... pak už asi všechno. Nutno říct, že si to ovšem vybírá i svou daň. Např. náš šéfkuchař Mario - když jsem ho viděla poprvé, myslela jsem si, že je mu něco přes čtyřicet. Jeho skutečný věk byl 27 let.

  • Přístup k zákazníkovi - v Prezzu jsme se museli chovat slušně, zdvořile, být milí, umět zákazníkovi poradit, mít přehled o nabídce atd. Stejný přístup mají v Anglii všude, úplně všude. Návrat do Česka byl v tomhle směru jako rána pěstí. Servis vůči zákazníkovi máme bohužel převážně sto let za opicemi.

  • Nepořádek x dezinfekční prostředky, které vám rozežerou ruce. Jak už jsem zmínila - v Anglii byl mnohem větší nepořádek než u nás. I přístup místních obyvatel byl k otázkám čistoty poněkud odlišný než ten náš. Jednoduše laxnější. V restauraci se po sobě nezdráhali nechat odhozené příbory, odřezky od pizzy. Všude, opravdu všude, včetně tanečních klubů a spol., byly koberce, které čistili pouhým suchým vysáváním - i když na nich skončily nápoje, zbytky jídel, i něco... horšího. Oproti tomu jsme v práci používali prostředky, díky kterým jsme někdy měli pocit, že nám kůže sleze z rukou. Od té doby nenechám dopustit na bavlněné rukavičky na dobrou noc!

Nejvíc mi v paměti utkvěli lidé. Přátelé, kamarádi, známí... V prvním i v druhém článku jsem některé z nich zmiňovala. A některé z nich i vyzpovídala ;-) Totiž - aby jen ta má výpověď o Anglii a pracovní zkušenosti z ní nebyly příliš subjektivní! Jejich pohled na UK  si můžete přečíst v poslední části z trilogie: Anglická etapa III.: "Jedno Prezzo, spousta příběhů."

 

P.S. Jo, a pokud vám unikl začátek, tak si přečtěte: Anglická etapa I.: "Servííís, pleaseee!"

 

O mně

© 2019 by Kocmi. Proudly created with Wix.com

  • White Facebook Icon
Chcete novinky do mailu?

Kdo že to vlastně je ta Kocmi? Více se o ní dozvíte, když kliknete tady dole na to... "Více"! 

A jinak samozřejmě pořádně projděte tenhle blog o cestování, drobných radostech a taky mrkněte na fotografie ;-)

 

Více