Chioggia

Ravennu jsme opustili brzo ráno - ten den nás totiž čekala cesta zpátky domů. Připravili jsme si na ní ale několik krátkých a krásných zastávek. Takže tady máte druhý díl naší mini italské dovolené.

A CELÝ DEN NÁS PROVÁZELO SLUNCE

***

Abychom se s ním potkali co nejdřiv, a nenechali si svítání ujít jako

na začátku cesty (!), opět jsme si pěkně přivstali a chystali se vyrazit

na pobřeží. Potichu a pološeptem jsme opouštěli byt a zjistili, že Dafné

se s námi očividně nechce rozloučit, protože s námi zamířila do auta:

Martin: Kočka!!!

Bára: Ticho! Coooo?

M.: Kočkááá je na schodech. Uteklaaaa!

B.: Tak ji vem.

M.: Neeee, mám alergiíííí!

B.: To nevadííííí. Prostě ji vem a hoď zpátky.

M.: Vadíííí. Vždyť mě to zabije!

B.: Máme Zodac!

M.: Na tohle teda dost Zodacu nemáme!

B.: Prostě ji vem a hoď dovnitř!

M.: Ty mě vůbec nemáš ráda!

B.: Ježiš, mám, ale mám taky plný ruce!

Dafné znuděně pozorovala náš slovní pink pong a s ostentativním zívnutí se protáhla zpátky do ateliéru. A přísahám, že pak se slovy:

"Cretino cechi!" tlapkou zabouchla dveře.

Pláž, s prý nejlepším výhledem, byla očividně oblíbené party místo, jak tomu nasvědčovaly všudypřítomné plechovky, prázdné lahve

a spousta odpadků. Zaparkovali jsme a stezkou mezi stromy vyrazili za svítáním. Na písku si ještě mávli s partou italských teenagerů, kteří to krapet protáhli a… Nepropásli jsme to! Bylo to tam! Svítání! Jo! A hodila bych sem časosběr! Ale… Několikrát mi před telefonem projel plážový kombajn, nebo co to bylo. Takže si to budete muset představit. Stejně jako vůni čerstvě natrhaného rozmarýnu, který nám radost v kuchyni dělá ještě dnes.

Zpět na sever jsme vyjeli s několika dalšími zastávkami. Můj spolujezdec spal - to víte, Zodac. A tak, abych ho neprobudila, jela jsem

po okreskách poklidných 70 kilometrů v hodině. Popravdě, ono to ani víc nešlo, pokud jste si ve všech těch dírách nechtěli urvat kolo, popřípadě tam nechat celé auto. Musím říct, že jsem poprvé pochopila důvodu toho, proč je naše milovaná D1 ve stavu v jakém je. On

je to vlastně takový důmyslný trenažér do zahraničí, aby vás na dovolené nic nerozhodilo! A tak jsem za tohoto zvuku: projížděla opět topolovými a platanovými alejemi, pozorovala italské farmy, domky a opět musela uznat, že je to prostě nádherná země.

CHIOGGIA ALIAS ŠÓŠA ALIAS MALÉ BENÁTKY

***

Benátky jsou krásné a kouzelné a neopakovatelné, ale na ty davy turistů, pouličních prodejců kabelek a kde čeho jsme opravdu neměli náladu. Vzpomněla jsem si, že jsem kdysi kdesi četla o malých, ne tolik známých “příbuzných” světoznámých míst. A na jih od Benátek, asi 25 km, se nachází jejich malá sestřička jménem Chioggia. Čekají vás v ní krásné barevné domky obklopené kanály, přes které vede několik mostů, a i tady si můžete dopřát romantickou projížďku na loďkách. Krom toho je tu i několik sakrálních staveb - třeba Santa Maria, chrám svatého Dominika anebo chrám Sant ´Andrea, vedle kterého je věž Torre dell ´Orologio - s jedněmi z nejstarších věžních hodin na světě.

Teploty tady mají být PRÝ v srpnu kolem 24 stupňů, ale my bychom to na začátku července odhadovali spíš na dva kroky před vstupem do horoucího pekla. Chiogga má uličky sice velmi malebné, ale díky bílé záři a sálajícímu teplu jsou vhodné spíš pro večerní procházky. Ale my jsme samozřejmě vyzráli i na tenhle drobný zádrhel. Oni tam totiž mají skvěle klimatizované kavárny a cukrárny. Takže kdykoliv

se nám teplo zdálo být už neúnosné, asi každých dvacet metrů, zašli jsme si na cappuccino a kopeček zmrzliny! To, že jsme “Šóšu” opouštěli jako naspeedované veverky s očima jak tenisáky vám asi říkat nemusím.

MOŘE, PLÁŽ, PÍSEK A POPÁLENINY TŘETÍHO STUPNĚ

***

Dělajíc čest našemu národu, i my jsme si na téhle mini dovolené našli moment, ve kterém jsme v extatickém záchvatu začali křičet: Mořeeeeeee!!!!!!

Tento záchvěv dětinské radosti si vysloužil pár pozvednutých obočí od kakaových domorodců, několik vyděšených slz od rudolících batolat a hejno vyplašených racků… Mrzké skóre. Zaplatili jsme si tedy lehátko se slunečníkem a vydali se prosolit svá těla do mořských vln. Než jsme opustili stín naší mikro oázy, můj milý se mě zeptal:

Neměli bychom si na ten rozpálený písek vzít nějaké boty, než dojdeme k moři?

Pffff!

Po prvním kroku jsem zadržela proud slov, která zde raději nebudu publikovat. Následovalo něco, co by se nejlépe dalo přirovnat

k aktivitě “bosou nohou po vítkovické strusce”. Po pár slzách, a spočinutí ve stínu těžkotonážních německých turistů, jsme konečně dorazili k moři plném mořských vln, které nám divoce šplouchaly až… do výše kotníků. Po asi dvaceti metrech chůze se hladina vody zvedla natolik, že jsme se mohli nořit pro mušličky, nechat si vyplavit kontaktní čočky a zamotat se do chaluh. Moře - odškrtnuto!

49043041_268778857133699_595755534680431

Návrat domů

OÁZY DÁLNIČNÍCH NOMÁDŮ A CESTA ZPĚT

***

Co bylo dál? Zastávka na nákup v marketu, abychom chuťovým buňkám dopřáli Itálii ještě po příjezdu domů, a pak už dálnice

a cesta zpátky. Po překročení hranic s Rakouskem jsme se ještě zastavili natankovat na benzinové pumpě. Ony jsou ty benzínky vlastě zvláštní místa se svým životem a kouzlem. Takové oázy dálničních nomádů. Z jedněch cestovatelů se ještě sype písek

a odjíždí se vzpomínkami domů. A potkávají se s těmi druhými, kteří si s očima plnýma očekávání pro ty své teprve jedou. Zdraví se, dávají si tipy kam vyrazit, přejí šťastnou cestu a září.

PÁR RAD A TIPŮ NA ZÁVĚR

Než odjedete do zahraničí, raději si pořádně zkontrolujte technickou... jak jsem zjistila... ona totiž proražená známečka STK na čísle 6 neznamená, že máte jít na další až v září...

Až pojedete přes Rakousko a budete hledat skvělé místo na oběd či večeři, určitě zkuste ibis Woerthersee Hotel. Jak název napovídá - nachází se u jezera, z terasy na něj budete mít nádherný výhled a jídlo je prostě... luxusní!

Po návratu ten střet s realitou všedních dnů úplně nepřehánějte a dopřejte si dozvuky vašich cest i doma. Třeba jako my - italským piknikem. Tentokrát už ne v přístavu, ale u splavu. A neměl chybu :-)