Chorvatsko, Istrie: Středomořská krása i středověký urbex
V létě 2019 jsme se rozhodli objevit u českých turistů tak oblíbené Chorvatsko. V plánu ovšem nebylo “špekáčkování” se na pláži v rytmu kuchyňské minutky, ani drinčíky v “bíč klabu” Riviéra. Vydali jsme se po stopách historie, přírodních krás a taky Daenerys Targaryen a Vinnetoua!
Na jih jsme cestovali po naší obvyklé trase: Brno→Vídeň→Štýrský Hradec→kafe na milované “senior benzínce”, kde pokaždé dostanete pretzel, i když jste si objednali kapůčo a croissant. Po několika dalších minutách jsme vjeli do parku plného dinosaurů, vybuchujících tulipánů💥🌷 a plameňáků🦩, kteří měli na starosti kontrolu zavazadel🧳... Ze svého snu jsem se probudila za Mariborem v poloze plodu a zablokovanou krční páteří.
Ve Slovinsku přišla na řadu první roadtripová pauza v Koperu. Jediné, co vám o tomhle městě můžu říct je to, že se jedná o nejdůležitější... a jediný slovinský přístav. Dřív Koper spadal pod Benátskou republiku, pak byl součástí habsburské monarchie, po 1. sv. válce patřil k Itálii, po té druhé pod Jugoslávii a od roku 1991 je součástí samostatného Slovinska.
A my… jsme se sem přijeli jen bohapustě najíst. A to do restaurace Capra, která měla mít přímo nebeskou kuchyni. Pověst nelhala! Bohužel jsme měli štěstí na směnu praktikantů s pracovním tempem slimáků sjetých Lexaurinem, takže čekání na mořské plody se podobalo zenovému cvičení trpělivosti. Nejvíc v něm neomylně vynikal Žofré.
MOTOVUN ANEB PROČ TO JOŽO NEBERE?
***
Dál jsme pokračovali do Motovunu. Malebného městečka v srdci Istrie, které se tyčí na kopci nad krajinou. Většina průvodců o tomhle místě hlásá: “Každý kámen tu má historii!” “Nejznámější místo lanýžů!” “Legendy praví, že ho postavili istrijští obři!”
Podle mě by ovšem měli hlavně mluvit o bojovce, kterou musíte absolvovat, pokud se chcete dostat autem aspoň na chvíli do městského centra a ubytovat se. Ona vlastně naše malá adventůrka spojená s Motovunem začala už před cestou. Takhle nějak totiž vypadal můj online dialog s Airbnb hostitelkou:
“Dobrý den, je u ubytování možné zaparkovat auto?”
“👍.”
“Dobře, děkuji za info, už se do Motovunu moc těšíme.”
“???”
“Jen chci říct, že se těšíme na náš pobyt a návštěvu vašeho města.”
“???”
Neměla jsem odvahu v hovoru pokračovat dál. Snažila jsem se myslet pozitivně a z hlavy vyháněla představu nocování v kartonových krabicích. Pár hodin před příjezdem do města mi přišla sms: “Kde jste? Přijeďte. Volejte Jožovi xxx xxx xxx.”
Jožo to nebral.
Dorazili jsme k záchytnému parkovišti, na kterém nám obsluha začala anglicko-chorvatsky a istrorumunsky vysvětlovat, jak se do uzavřeného centra vjet, vyložit si a odvézt auto na vyhrazeného místo. S trochou intuice, telepatie a a pantomimy jsme pochopili základní proces. Ten obnášel šamanské tance před fotobuňkou otevírající bránu a kličkování naším mikro autem mikro uličkami tak, abychom nesrazili jednu z desítek motovunských micek, které tohle město mají jako jeden velký obývák. Ve chvíli, kdy jsme zaparkovali, přišla další sms:
“Jožo mi to nebere. Bere vám to? Máte odemčeno. Klíče v zámku. Běžte přes náměstí. Najdete to.”
Zmiňované náměstí mělo plošnou výměru asi jako naše ložnice, na kterou někdo úspěšně nacpal tři restaurace, obchod s lanýžovým olejem a saxofonistu. Skoro jsem se tou idylkou začala kochat, ale mé rozjímání přerušil kontakt s motovunskou dlažbou. Ta je totiž díky létům používání lesklá a hladká jak německá pleška. Letěl kufřík, letěla jsem i já, a kdyby u toho byli kompetentní lidé, určitě bych se kvalifikovat na příští mistrák v krasobruslení.
Galerija Motovun
Musím říct, že ubytování v Galerija Motovun bylo krásné-úzký třípatrový dům s historickým nádechem a krásnými pokoji. Prohlídku města jsme vzali od vzdálenějšího konce a brouzdali terasovitými uličkami, zahrádkami, podchody a průchody a užívali si naprosto fenomenální výhled do údolí. Spousta domů, které jsme míjeli měla v oknech cedulku “na prodej”. Většina místních totiž bydlí v “novém” Motovunu na úpatí a pod kopcem. Samotné historické město je spíš turistickým skanzenem. Narazíte v něm hlavně na restaurace, krámky se suvenýry a galerie. Právě umělci sehráli v dějinách Motovunu dost zásadní roli. Po druhé světové válce bylo město totiž skoro vylidněné. Italské obyvatelstvo se vystěhovalo a Motovun chátral. Zachránit a renovovat se ho podařilo díky aktivitě chorvatských výtvarných umělců. A taky se tady koná i docela známý Motovunský filmový festival!
SEZNAMTE SE S PAMPALINIM!
***
Malé intermezzo: při posezení na horním náměstí, kousek od kostela svatého Štěpána, jsme narazili na jeden ze dvou druhů foto turistů, které jsme v Chorvatsku několikrát potkali.
Pampalini je starší kreslená postavička lovce s knírkem a typickým kloboučkem. Ten náš ovšem na místo divoké zvěře divoce lovil snímky na svou luxusní zrcadlovku. Zběsile pobíhal uličkami, plazil se po zemi a v očích se mu zračilo naprosté zapálení pro úhel a ubíhající linie. Všechny “exempláře” našich Pampalínů měli khaki oblečení, unikátní pokrývky hlavy a béžové ponožky do půli lýtek. V mých představách mají ve svém archívku fotek na několik vernisáží, ale dělí se o ně jen s rodinou o vánočních setkáních svou mírně autistickou přednáškou z cest. Všichni se usmívají a popíjí mulled wine z hrnečku s obrázkem královny Alžběty. Ano, každý Pampalini podle mě prostě musí být Brit!
ŽOFRÉHO TEČKA A STŘEDOVĚKÝ URBEX
***
Jak jsem zmínila-Motovun je město koček a my cestovali se psem. Cítil se asi mírně v menšině a utlačován, takže i když jsme s ním ráno obešli všemožnou zeleň, svou monstrózní káko bombu umístil uprostřed cesty. Vzkaz všem místním mickám jsme po něm odstranili a vyjeli směr Dvigrad.
Zmínky o “Dvegradu” nebo “Due Castelli” pochází už z 9. století a unikátní na tomhle místě je, že se nejedná “jen” o zříceninu, které z Česka běžně známe, ale přímo o celé opuštěné město. Jeho obyvatelé přežili války, mor i hladomor, ale Dvigrad nakonec zanikl díky vylidnění. V roce 1650 v něm žily už jen tři rodiny a roku 1714 ho opustili poslední obyvatelé. Dnes si ho můžete téměř celé projít a užít si jedinečnou cestu do minulosti. A pokud chcete mít Dvigrad sami pro sebe - vyražte sem hned ráno.
POREČ, ZMRZKA, BAZILIKA
***
V Poreči jsme rovnou zamířili k Bazilice svatého Eufrázia, která je pro své mimořádné umělecké hodnoty a historický význam zapsaná na seznam UNESCO. Lístky jsou za přátelskou cenu a ženy, které přijdou v tílku si můžou u vchodu půjčit šátek k zakrytí ramen. Jo, a čekající pejskaři se shlukují v příjemné klábosivé skupince u vchodu.
Eufraziova bazilika patří mezi nejlépe dochované středomořské památky z raně byzantského období. Původně na místě stála tajná křesťanská oratoř, ve které se konaly tajné bohoslužby pronásledovaných křesťanů. Základní kámen baziliky pak položil v 6. století biskup Eufrazius, po kterém je pojmenovaná. Nejkrásnější, co v ní můžete vidět, jsou mozaiky. I když jsme trochu zmlsaní těmi ravennyskými, i ty zdejší jsou prostě nádherné.
Po opuštění příjemného duchovního chládku jsme se vydali škvařit do místních uliček. Ochutnali vynikající zmrzku a viděli fórky prodavačů, staré jako turismus sám.
