Pirano - slovinské Benátky

Vzhledem k tomu, že jsme Ljubljanu opouštěli hodně brzo ráno, rozhodla jsem se, že si v autě chvilku dáchnu. V reálu to znamenalo, že jsem se probudila o hodinu a půl později s otlakem od bezpečnostního pásu přes obličej a po následující půl den jsem vypadala jako "Žofré de Peyrac". 

A bylo mi taky pěkně vedro, protože? Protože jsme se vrátili o jedno roční období zpátky - v Piranu bylo 25 stupňů, jasná obloha a azurové moře. Ach…

Pirano bývá označováno jako slovinské Benátky. Křivolakých uliček s osobitým kouzlem je tu až až, ale mně spíš evokovalo poklidné městečko z 60. let alá Četník ze Saint Tropez.

PRXHE1593.JPG
Pirano z městské vyhlídky

Epicentrem celého města je Tartinijev trg, který je pojmenovaný podle houslisty a skladatele Guiseppe Tartiniho, který tu má samozřejmě i svou sochu. Dál tu najdete radnici, Benečanku z 15. století, která má jako jediná z budov ještě původní benátsko-gotický exteriér, a taky spoustu kaváren, obchůdků a stánků se suvenýry a tak dále. I my jsme si rozhodli udělat radost. A co nejlepší suvenýr? Správně! Ten, který se dá sníst. Koupili jsme si tedy od místní rodinné firmy sůl s lokálními bylinkami a taky třtinový cukr s pomerančovou kůrou a levandulí - díky tomu nám Slovinsko voní kuchyní ještě dnes. Naši procházku po náměstí přerušil týpek v červené pláštěnce, který hlasitě vykřikoval, že je Superman a vehementně kolem sebe máchal červenou utěrkou. Vypadalo to, že je o této své identitě smrtelně vážně přesvědčen a my jsme si tedy smrtelně vážně řekli, že je nejlepší čas jít na oběd.

JAK JSEM SE ZAMILOVALA DO RAJČAT A SLÍBILA NEHYNOUCÍ LÁSKU SLOVINSKÉMU MUŠKÁTU

***

Za tímhle účelem oběda nás můj milý neomylně vedl na Prešernovo nabrežje (Jo! Franc je prostě ve Slovinsku všude), na kterém najdete několik příjemných kaváren a restaurací se stolky jen kousek od mořských vln.

Ti, kteří mě už nějakou dobu znají ví, že na světě nepozřu jediné dvě věci: vařená játra (trauma ze školní jídelny) a rajčata (trauma z poznávací hry v mateřské školce).

Když jsem totiž byla ještě malé pískle, vypadající jako chlapeček s očima přes půl hlavy, než mi má kebulka k těm velko bulvám dorostla, chodila jsem jako všechny děti do mateřské školky. V ní se nás “pančelky” pokoušely rozvíjet všemožnými hrami. Jednou z nich byla i “Poznej ovoce či zeleninu”. V rámci této kratochvíle nám byly zavázány oči a některý ze školko kamarádů nám dal do pusy kousek ovoce nebo zeleniny, kterou jsme museli poznat. A já, jak asi správně tipujete, dostala rajče. Potíž nebyla ani tak v rajčeti, jako spíš v mém “podavači”. Byl jím chlapeček, který si permanentně dloubal šušňány z nosíku a drbal se mezi svými dětskými půlčičkami. Takže od té doby mi chuť rajčete asociuje… no, však víte. Ovšem slovinská kuchyně se ukázala být nadmíru terapeutickou. Rychle osmahnutá cherry rajčátka chutnala jako božská mana. K tomu krevety a kalamáry, které jsme si namáčeli do lastury se směsí olivového oleje, česneku a čerstvě nasekané petrželky. K tomu si ještě představte sklenku lahodného muškátu… A máte tu dokonalou symfonii chutí. K tomu posezení na břehu moře, šplouchající vlnky…  bohulibý úsměv na tváři máte zaručen pro několik dalších dní.

QXRA9856.JPG
HVHT8781.JPG

KRPÁLEK PRO KRÁSNÁ TĚLA

***

Aby se nám nic z toho gastro porna nevrazilo do šrůtků, vyrazili jsme do menšího kopce na vyhlídku nad městem. Po výstupu - s jazykem na vestě, čůrcích potu po těle a infarktem na cestě, jsme vyšli u místního hřbitůvku. Nebrali jsme to jako znamení a rozhodli se okouknout jeho pokojnou atmosféru a srovnat si srdeční tep. Hned při vstupu nás na stěně historické budovy překvapila interaktivní cedule, která na první pohled vypadala jako z jednoho nejmenovaného fast-foodového řetězce. Místo objednávky cheesburgerů ovšem nesla veškeré informace od předpovědi počasí pro následující dny, termínu nejbližšího pohřbu i “žalm dne”.

Přes vyhlídku plnou asijských turistů (ti jsou taky všude, stejně jako ten Prešern) jsme došli až k osmiboké Krstilnici sv. Janeza Ksrtnika a k chrámu Chiesa di San Giorgio se zvonicí, pro kterou byla vzorem kampanila na náměstí San Marco v Benátkách. Obě dvě stavby se nachází na návrší nad Piranem a komu by tenhle výhled byl málo, může si za malý poplatek dopřát ještě ten z vrcholu zvonice. My jsme se s výhledem spokojili a pozorovali hejna racků i slovinských teenagerů na školním výletě, kteří si na zídce dělali selfie s tak odvážným záklonem, až jsem si říkali, jestli má vedoucí jejich zájezdu povolené ztrátové kvóty na své svěřence.

A co dál? Co by bylo dál. Zmrzka byla dál. Horko bylo, tak jsme si ji dali. A pak ještě kávíčku, máchli nohy do vody a pokračovali od Pirana k našemu nocležišti, které bylo na dohled od solných plání Sečoveljske soline.

SŮL , HELMUT, SINATRA A LAMPIÓNKY

***

Tentokrát jsme nevyužili klasického ubytování, ale v pravém roadtripovém duchu jsme se rozhodli přespat v autě. Parkoviště sice bylo u vcelku rušné silnice, ale se soumrakem se provoz téměř úplně zastavil. Nic nás tedy nerušilo a mohli jsme si dopřát tu pravou romantiku při západu slunce, až z nás odkapával karamel. A najednou přijel cizí karavan. Chápete to? Mimo hlavní sezónu, všude plno hotelů a někdo se rozhodne kopírovat náš velkolepě neotřelý nápad?! Z obytného vozu po chvíli vystoupil postarší pán a začal si na grilu připravovat večeři. Náš mini piknik doplněný  lampiónky a placatkou rumu byl taky super, ale… proč to muselo tak vonět!

Co tady dělá?

Cestuje?

Jako sám? Řekni mi, kterej chlap cestuje takhle sám, v takhle velkým karavanu!… Myslíš, že tam někoho schovává?

Ne.

Určitě, viď? Hele, tam nahoře, to je jasný. A navíc tolik jídla přece nemůže sníst sám! Vypadá podezřele už od pohledu. To poznám.

Náš nový soused se na nás zadíval s milým pohledem, pod kterým jsem samozřejmě neomylně rozpoznala pojízdného masového vraha, a zašel do karavanu.

Ha! Vidíš! Teď ji šel nakrmit!

Co? Ji? Prosím tě, vždyť sebou nebral ani žádné jídlo. Je to úplně normální člověk, na úplně normálním  výletě.

Je to tak maximálně úplně normálně podezřelý.

Namísto oběti spoutané v řetězech náš soused vytáhl reprobedýnku.

Vidíš! Abychom ji nemohli slyšet.

Myslíš, že by tak hlasitě žvýkala?

Ha! Už se dostáváme na společnou vlnu!

Proč obracíš oči v slou… Jéééé, on nám pouští Sinatru!        To je boží… To bude romatik.

Masový vrah romantik?

Ale jaký masový vrah. To bude vdovec. Proč by taky jinak cestoval sám, že jo. S manželkou sem jezdili každý podzim a když umírala, tak jí na smrtelné posteli slíbil, že bude jezdit dál a mladým párům bude hrát jejich oblíbené písně… To je tak krásné! A určitě se jmenuje Helmut!

Chm… dáš si ještě rum?

Tak jó!

Seděli jsme, popíjeli a užívali si hudební kulisy a zapadající slunce nad pláněmi. Nově nabytá pohoda trvala ovšem jen do chvíle, kdy dorazili další nocležníci. Ty se totiž rozhodli zaparkovat ve špehýrce mezi naším autem a karavanem, i když na parkovišti bylo asi dalších dvacet míst. Vzhledem k tomu, že jen na milimetry minuli vdovcům gril, milý Helmut se sbalil a zmizel  útrobách svého dálničního korábu a nahradila ho vystoupivší dvojice oděná do Alpine pro a trekovek. Stačil jeden pohled a telepaticky jsme si s milým řekli:   Jó, je čas jít na solné pláně!

SEČOVELJSKE SOLINE

***

Foto od  Jaka Ivančiče

Sečoveljske soline jsou při ústí řeky Dragonie, hned u sporné státní hranice s Chorvatskem. Vznikly už v karolinské době a první zmínky o nich pocházejí z roku 804. Od té doby se tu sůl vyrábí nepřetržitě až do dnešní doby. V areálu je i muzem těžby soli i několik dřevěných domků, ve kterých se sůl prodávala. A samozřejmě spousta dalšího. My jsme tam ovšem šli tak nějak na vlastní pěst, hep-nelegálně-čík, a tak nějak po zavírací době, takže z mé vlastní zkušenosti vám mohu říct, že to mělo… atmosféru! 

A vzhledem k tomu, že Božkov Republika proudila v obstojném poměru v mých žilách k mé krvi, raději jsem nefotila a užívala si své rozkošné objevitelské nálady, které není překážkou plot, jáma, bažina ani nic podobného. Musím podotknout, že můj milý se s tímto stavem opět vypořádal na jedničku. Tedy až do chvíle, kdy mi řekl, abych prošla přes lávku k jednotlivým “bažinko-solno-jezírkům”, která se ovšem mé mysli v danou chvíli jevila jako párátko, takže jsem to vzala čvachtavou nohou a mé bílé Conversky na tento výlet do dneška vzpomínají! Ale nebojte, všechno to dobře dopadlo ;-)

Druhý den jsme v pořádku vstali, okoupali se, za mého vydatného jekotu, v litrové PET lahvi chladné vody a... jeli dál. A když si počkáte, tak se dozvíte, jak jsme omylem nelegálně překročili hranice s Chorvatskem, objevovali kouzlo jeho malých měst, vyrazili k Bledu a projedli se Mariborem!

O mně

Kdo že to vlastně je ta Kocmi? Více se o ní dozvíte, když kliknete tady dole na to... "Více"! 

A jinak samozřejmě pořádně projděte tenhle blog o cestování, drobných radostech a taky mrkněte na fotografie ;-)

 

Více

 

Chcete novinky do mailu?
  • White Facebook Icon

© 2019 by Kocmi. Proudly created with Wix.com