Ravenna mozaiková, Ravenna urbexová

Do Ravenny jsme vyrazili ryze spontánně. Pár volných dnů na začátku července, touha po moři, slunci a jižanském temperamentu. Našli jsme si pár cestovatelských článků s tipy, která místa si rozhodně nenechat ujít a zbytek se rozhodli nechat na vlastním objevování. Není přece nic lepšího, než brouzdat ulicemi a nechat se překvapit jaká zákoutí vám přinesou do cesty.

MAGICKÝ LOVEČÁK ANEB MEDVĚDICE NESMÍ VEN

***

Usínali jsme s vidinou brzkého vstávání a těšili se na svítání v Alpách. Ale i když jsme do roadtripových tepláků skočili víceméně ještě poslepu, východ slunce jsme si užili maximálně nad dopravní zácpou ve Vídni. Myslím, že jsem v celku milé děvče, ale jsou chvíle, kdy se má nálada začne blížit rozzuřené medvědici - zvlášť, když na jedničku popojíždíte déle než třičtvrtě hodiny. Můj milý naštěstí zavčas rozpoznal klíčové signály a opatrně mi předhodil rohlík s lovečákem. Je to jako… zamilovaná paralýza… ano,… není to dietní… ano, je v tom bílá mouka a mrtvé zvířátko, ale… bože můj, to je tak dobrý! Zní to možná banálně, ale tenhle nostalgický záchvěv z mého dětství je jako čarodějná gastro hůlka, která vás nechá zapomenout i na toho idiota, který neví co je zip, probudí cestovní horečku a chuť poznávat!

Ravennské uličky s ukrytým Lumírem

BENVENUTO IN ITALIA!

***

Ke čtení následujících řádků doporučuje 5 z 6 italských zelinářů puštění této skladby:

Po překročení italských hranic jsme opustili dálnici a kochali se krajinou. Při pozorování ubíhajících vodních kanálů, topolových hájů a polí jsme se rozhodli vědomostně připravit na naši cílovou destinaci. Namátkou jsem vytáhla jeden z vytištěných článků:

Do Ravenny jeďte jen tehdy, pokud máte rádi mozaiky. Jenom mozaiky. Nic jiného tu totiž k vidění není. Toto město naprosto postrádá jakýkoli italský půvab. Pokud sem jedete pouze kvůli městu jako takovému, děláte obrovskou chybu.

Vlaštovka z článku pana X letěla nebývale dobře. Chytila vzdušný proud, a než nám zmizela z dohledu, objevila se cedule s nápisem “Ravenna 15 km”.

NOCOVÁNÍ V ATELIÉRU

***

Do “města bez půvabu” jsme dorazili s deštěm v zádech. A poté začali trochu dobrodružně hledat naše ubytování. Zjistili jsme totiž, že naše domácí Simonetta neumí ani slovo anglicky a jindy tak spásná pantomima po telefonu úspěchy právě neslaví. Po několika vyměněných sms, kde snad byly použity pokusy o všechny jazyky světa, jsme konečně našli ten správný dům, patro i dveře a ocitli se v italském bohémském ateliéru. Už od vstupu vás všude obklopovaly knihy, obrazy, sochy… a pod nohy se motala kočka s lidským obličejem, beze srandy, vypadala nějak takhle:

Místo drbání pod bradou jí měl člověk chuť spíš číst Shakespeara anebo pokecat nad

espressem. Simonetta nám ukázala náš pokoj na konci ateliéru, a i když jsem zpočátku

byla trochu nesvá, že budeme s někým cizím na pár dní spolubydlet, byla to naprostá paráda.

Pokoj byl vybavený ve středomořském stylu a doplňovaly ho některé ze Simonettiných děl. A ten balkón! S palmou! A krásným výhledem. Po prozkoumání okolí jsme si dali večeři a sklenku červeného vína v našem dovolenkovém domově a zjistili, že kočka, říkejme jí třeba... Dafné, nesnáší být mimo koupelnu, když v ní zrovna někdo je. Takže jsme se museli smířit s tím, že součástí pobytu byly i chvíle, ve kterých sedíte na toaletě, lido-kočka si hoví vedle v bidetu a upřeně pozoruje vaši… činnost. Podezřívám ji, že kontrolovala i kolik dílků toaletního papíru si člověk vzal a v případě nadměrné spotřeby by spustila alarm.

ugly-medieval-cats-art-103-5aafaff5c7b63

Zdroj ilustrační fotky www.boredpanda.com

Simonettina socha inspirovaná událostmi v Sýrii

MOZAIKY! MOZAIKY! MOZAIKY!

***

Taky vám máma říkala, že nemáte zabíjet komáry potom co vás sosali celou noc? Mně taky. A stejně náš pokoj po ranní odvetě vypadal jako obraz Jacksona Pollocka. Naštěstí mé odličovací ubrousky setřeli krom make-upu i komáří nožičky s mou 0-.

Ale pojďme dál. Konečně jsme se přemístili do historického centra, které bylo od Simonettina bytu asi deset minut chůze. Cestou jsme si dali kávu v místní malé cafeterii, k ní croissanty s vanilkovým krémem a pak vyrazili za těmi 1 500 let starými skvosty, které se dostaly až na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Procházka centrem Ravenny byla jako cesta zpět v čase. Včetně poklidnějšího temporytmu ulic. Vzduch voněl, na cestách byly ještě kaluže vody po noční bouřce a dokonalou atmosféru dokreslovaly všudypřítomné cikády. Místní stavby z dob raného křesťanství potěší už svou vnější podobou všechny milovníky dějin a umění, ale to nejkrásnější si nechávají až dovnitř. Říká se, že nádhernější a zachovalejší mozaiky jsou už jen v srdci někdejší Byzance, v Istanbulu. V nejbližším obchodu se suvenýry jsme si koupili zvýhodněnou vstupenku na všechny památky a vyrazili objevovat!

NĚCO MÁLO Z HISTORIE

***

Tenhle příspěvek přece nebude jen o nějakých zážitcích, takže se jdem trochu vzdělávat! Ravenna je hlavním městem severoitalské provincie Emilia-Romagna a její dějiny sahají až do 6. století před Kristem.

Nejdřív tu bydleli Umbrové a Etruskové. Pak přišli Římané. Rozpadlo se jim impérium a Ravenna se stala hlavním městem Západořímské říše. Pak tu byli Ostrogóti, Byzantinci, Langobardové a poté byla Ravenna součástí Papežského státu, ve kterém setrvala až do sjednocení Itálie roku 1861. Jednoduše tu bylo docela živo.

O rozvoj města se dost zasloužila Galla Placida, jejíž Mauseleo di Galla Placidia je jednou z osmi zásadních ravennských památek. No, a její život by vydal na malou raně křesťanskou telenovelu. Galla byla nevlastní sestra prvního císaře Západořímské říše - Honoria. Když jí bylo osmnáct, byla zajata Vizigóti a provdána za krále Athaulfa. Toho zavraždil podkoní. Takže germáni milou Gallu vyměnili zpátky do Říma. Tam ji pro změnu provdali za Constatia III. S tím měla dceru Julu Gratu Honoriu, díky které tak nějak vznikly problémy mezi Římskou říší a Atillou (hunský král známý svým temperamentem - natočili o něm několik filmů a vždycky v nich dost křičel) a taky měli ještě syna, Valentiana III., který se později stal císařem. Galla Placidia skonala v Římě a pohřbena má být v Ravenně ve výše zmíněném mauzoleu. Proč “má být”? Obsah jejího sarkofágu byl totiž v 16. století zničen, takže… těžko říct jak to je, ale jmenovku tam má! Oni v tom ti Italové vůbec mají nepořádek - v dalších dvou sarkofázích “má totiž být” její druhý manžel a jejich syn, ale ve skutečnosti tam nejspíš leží jen její nevlastní bratr. Každopádně to neubírá kráse a atmosféře téhle komorní stavby.

V zahradě vedle mauzolea je Basilica di San Vitale - největší za všech místních památek, které jsme navštívili a také nejvíc dech beroucí. Mozaiková výzdoba v bazilice je považována za jednu z nejlepších na světě. O tom, že je opravdu jedinečná svědčí i fakt, že se stala vzorem pro stavbu kaple Karla Velikého v Cáchách a starověcí kronikáři o ní tvrdili, že se jedná o stavbu, která nemá svou krásou v Itálii obdoby! Jaké motivy ve výzdobě najdete se dočtete skoro všude, takže je nebudu opisovat a nechám raději “vyprávět” fotky.

Tomba di Dante

BOŽSKÝ DANTE

***

Ještě než opustíme historickou tvář Ravenny, a půjdeme navštívit její noční podobu, podíváme se na místo věčného spánku Danteho Alighieri. Namítáte, že ten je přece neodmyslitelně spjatý s Florencií a pohřbený právě zde? Chyba lávky… Danteho florentský hrob v chrámu San Croce je pouze “na oko”. Ten skutečný se nachází v Ravenně, v Tomba di Dante. A právě tady dokončil i svou světoznámou Božskou komedii! Teda ne v té hrobce, nejspíš v nějakém pokojíčku, ve kterém strávil svá poslední léta ve vyhnanství. Dante se totiž tak nějak víc pletl do politiky, což se u některých lidí nesetkalo s ohlasem a proto ho šoupli za hranice jeho milovaného města. Praktika, která se asi nikdy neomrzí… Prý je smutek z jeho odloučení vidět i ve výrazu jeho posmrtné masky. Ale v Ravenně ho asi měli dost rádi a vážili si ho - však tady taky po něm pojmenovali kde co!

CO VŠICHNI VIDÍ NA TÉ SIESTĚ???

***

Kolem 13 hodiny se všechny krámky a restaurace začaly zavírat s příchodem siesty a ulice byly, až na cikády, úplně tiché a vylidněné. Jako malá jsem tenhle čas vždycky nesnášela…Proč jdou všichni spát, když je venku tak krásně?! Poďte raději něco dělááát!!! Docela se divím, že mě tenkrát rodiče nesvazovali gafou. Ale časem člověk kouzlo siesty objeví. Bohužel tu možnost už nikdy nebude mít ve spojitosti s povinným odpoledním spánkem ve školce. V našem bohémském pokojíku jsme tedy stáhli dřevěné rolety, lehli na orientální polštářky… a probudili se až v podvečer. A pak jsme vyrazili objevovat modernější tvář Ravenny.

NEHISTORICKÝ PIKNIK ALA URBEX

***

V nejbližším marketu jsme chvíli mlsně stáli u regálů se sýry, šunkami, salámy, ovocem, vínem! A po počátečním okouzlení se na ně vrhli jako kobylky. Co všechno jsme nacpali do našeho mikro batohu? Lambrusco! Prosciutto crudo! Pascoli del Chianti! Felino! Pecorino! A taky ty crackery se sušenými rajčátky… ach …

Piknikový tábor jsme rozložili v přístavní oblasti plné skvělých graffiti, urbex budov a taky bývalé komunitní zahrady, která nám poskytla útočiště. Místo bylo vcelku poklidné, mírně se hemžící mravenci po našem salámu (asi tak 100) a cyklisty po místní cyklostezce (asi tak 5). Se soumrakem se ale z povzdálí začaly ozývat beaty. Slupli jsme tedy poslední plátek šunky a šli po zvukové stopě. Kousek od vstupu do přístavu jsme našli zdroj - Akâmì Casa&Bottega, která přes den funguje hlavně jako inovativní restaurace, ale v noci to tu pěkně ožívá. My jsme měli štěstí na koncert lokálních hudebníků. Co tu jinak najdete? Areál nakombinovaný z kontejnerů a dalších prvků skrývá restauraci, bar i uměle vytvořenou pláž s lehátky, palmami a výhledem na přístav a západ slunce. Takže rozhodně doporučujeme navštívit!

Náš poslední večer v Ravenně právě skončil… rozloučili jsme se městem, Simonettou, i s Dafné.