Anglická etapa I. - "Servíííííís, pleaseeee!!!"
Každý se asi někdy v životě ocitl v bodě, kdy potřeboval:
-
pročistit hlavu
-
získat nadhled
-
pauzu, aby zjistil co dál
-
změnit prostředí po ukončení určité životní éry a tak dále a tak dále...
Já ho měla taky. Teď už to budou pomalu čtyři roky. V tom mém "bodě" jsem měla stabilní práci, krásné bydlení v historickém centru Českých Budějovic, ale taky pocit, že můj čas v tomhle městě skončil (něco jako éra elfů ve Středozemi), a že je ta pravá chvíle posunout se dál.
Přesný plán jsem neměla - nechala jsem to osudu. Ten se objevil v podobě Moni a věty:
“Hele, a nechceš za mnou do Brightonu?”
A tak jsme v září 2015 až po střechu naložili moji Berdu (již legendární Citroën C1) a road tripově vyrazili směr Anglie!
To jsme byli my - tým Prezzo Lewes!
Adam, Verča, Kasia, Martyna a Kocmi
(foto z Adamova archivu ;-)
ZAČÁTKY, ZAČÁTKY
***
Pár dnů po příjezdu jsme se nastěhovali do bytu, který jsme našli on-line ještě před mým odstěhováním. A přibrali k sobě Katku, která už byla v Anglii, stejně jako Mona, nějakou dobu. Náš nový domov se nacházel v brightonském Hovu, jen pár bloků od pobřeží. Svěží vánek z něj jsme cítili i přes pár děr ve zdech, které nám naštěstí pomohl spravit Patrik. Angličané prostě nejsou úplně kutilové. Byt měl tři ložnice, mikro pokoj pro odkládání nepotřebných věcí, popř. sloužil pro hosty zvyklé na bojové podmínky, dál tu byla velká koupelna a malá kuchyň.
Prvním z intenzivních zážitků byl střet s úředníky, teplárnami, plynárnami a kdo vím čím ještě. Taky tu bylo přihlášení se k městským poplatkům, zřízení bankovního účtu a NIN (National Insurence Number). Pokud se něco z výše zmíněného muselo vyřizovat přes telefon, celou anabázi okořenil fakt, že na druhé straně byl a) "Robot" a rozhodně se nejednalo o R2-D2, b) Člověk se silným, převážně indickým akcentem, se kterým jste si mohli skvěle trénovat spellování, ale ne vždycky domluva proběhla hladce... Takhle například vypadalo mé jméno na jednom z prvních dopisů, který mi v Anglii přišel. Smekám před deduktivními schopnostmi daného doručovatele.
LEWES
***
Všichni mí noví i staronoví kamarádi v Anglii práci už samozřejmě měli, a to v jedné z poboček restaurací Prezzo, konkrétně v brightonské Marině. S regionálním managerem téhle sítě jsem měla domluvený pohovor i já. Prošla jsem, vzali mě, ale namísto do Mariny mě přidělili do Lewes...
Lewes je hlavní město hrabství Sussex a má velmi bohatou historii, která se píše už od časů starověkého Říma. Blízko tohoto města se také odehrála bitva u Lewes. Ve městě se hodně slaví noc Guye Fawkese (POZN. Bonfire Night). Toť Wikipedie.
Prezzo Lewes, dnes už zavřené, bylo hned pod místním hradem, na který bylo krásně vidět z horní terasy - milovaného útočiště personálu o pauzách. Potáceli jsme se tam jako zombies, koukali do prázdna anebo prostě vytuhli na křesílkách. A většinou tady byla slyšet směsice češtiny, polštiny a portugalštiny. Tohle národnostní složení bylo kamenem úrazu pro zlepšování a užívání angličtiny. Britové v Prezzu totiž nepracovali. Když jsem se jednou zeptala proč, bylo mi řečeno:
“Sou líní jako vši. Když pošlou sívíčko, vymaňujou si volný víkendy a večery, a to je nám na dvě věci.”
Někdy i prosluněná prezzo terasa a Lewes castle
Můj první den mě přivítala vedoucí restaurace - Martyna. Na první pohled sympatická, milá a snaživá. Ovšem neuměla úplně oddělovat osobní život od profesního, a pokud jste se znali s někým, s kým ona měla problém - měli jste ho taky. Naše “začátky” nebyly úplně jednoduché, ale časem se hrany obrousily.
Po obhlídce restaurace mi představila mé kolegy. Když jsme se na sebe tenkrát podívali, jednoduše jsme si řekli: "Ahoj.” Ona se prostě ta česká, zvláště moravskoslezská jiskra v oku prostě pozná ;-) Adamovi s Verčou jsem ten večer "byla k ruce" - pomáhala roznášet hot food, pití, uklízet stoly a sledovala kmitání po flooru. A taky se snažila vstřebat kuchyni. Tedy, ani ne tak jídlo, jako spíš její personál. Víte, Prezzo má slogan: “Dotek italského luxusu v Anglii!”. V praxi je to ale "dotek" nakombinovaný z českých - slovenských - polských a maďarských číšníků, s kuchyní plnou Portugalců. Velice temperamentních Portugalců...
DANCE FOR ME! DANCE!
***
Kuchyně... Při ranním úklidu jste z tohohle místa slyšeli hlasitý latinsko-americký popík:
A také neustále se opakující směsici hlášek:
“Trtkaaaaaať."
„Good, job!“
„Really?!“
„Dance, for me, dance!”
"You are so wild?!"
A taky spoustu výkřiků v jejich mateřštině, jejichž obsah jsem raději nikdy nezjišťovala. A zvuky. Zvířecí zvuky - nejčastěji naši kuchtíci z Madeiry imitovali obyvatele džungle, ale nebáli se ani klasického venkovského dvorku. Takže když jste ráno kmitali s mopem, v kuchyni to byl samý kohout, koza, kravka i to prasátko. Jo, ráno s nimi byla docela sranda, ale jakmile se jednalo o ostrý provoz a kapku toho stresu… Neshody mezi "floorem" a “kitchenem” byly na denním pořádku. Rychle přišly, rychle odešly. Jako na horské dráze. Když jste s nimi byli zadobře - uvařili vám naprosto luxusní staff food, a se spikleneckým mrknutím přidali porci krevet - což bylo přísně zakázáno! A když měli pifku, zvládli některým kolegům přesolit jídlo takovým způsobem, až slzely oči. A věta:
“Seeeeeeervííííís, pleaseeeeeee!!!!”
doprovázená zvukem recepčního zvonku, nás všechny zúčastněné bude provázet ve snech ještě hodně dlouho.
PREZZO STEP BY STEP
***
Pracovní dny v Prezzu měly přesně nastavené kroky. Když otevíráte → vytáhnete Henryho → vyluxujete a vytřete floor (krom spousty drobků jsme pod stoly nacházeli i odhozené kousky pizzy - Henry naštěstí vše ochotně zdlábnul, až mu chobot poletoval) → uklidíte WC (ano, dámské toalety jsou po používání zákaznic mnohem, mnohem špinavější než ty pánské) → utřete stoly a provedete jejich set-up → sanitazerem vydezinfikujete určené plochy → vyleštíte cutlery → připravíte coffee machine → naleštíte sklo → připravíte dresing a parmazán → uděláte defrost a... čekáte na první hosty.
Pokud jste otevírali s Paczwou (vedoucí před Martynou), bylo tohle všechno okořeněné jejím monologem o kadenci menšího polského samopalu, při kterém jste vyhlíželi chvíli, kdy se bude nadechovat. Nenadechovala. A doufali, že si vystačí s vaším kýváním a přitroublým úsměvem. Vystačila.
Dopoledne bývala většinou poklidná, večery a víkendy rušnější. Komunikace s hosty probíhala podle přesně daných pravidel, z přesně daných vět, v přesně daných časových intervalech. Tedy alespoň podle "akademie", na kterou vás po nástupu poslali, abyste se z "trailu" (zácviku) kvalifikovali na plnohodnotného číšníka anebo číšnici.
Akademie probíhala v Londýně, kde jste se školili pod přísným dohledem těch největších odborníku v oboru a mohli dosáhnout možnosti stát se zaměstnancem Prezza! No, dobře... Pokud viděli, že nejste úplné pako a umíte makat, složili jste vědomostní testy, zkoušky z "Health nad safety" a dostali osvědčení. Musím říct, že se tam člověk dozvěděl spoustu zajímavých informací, postupů a dalších věcí. Ovšem v praxi na ně nebyl úplně prostor - hlavní totiž bylo vydělat peníze a obsloužit co nejvíc zákazníků.
PSSST! Než půjdeme dál, tady máte malý slovníček pojmů ;-)
A pak se vrátit a je to tady! Dostanete vlastní sekci! Své vlastní zákazníky! Už nejste mlíčňák, už máte zodpovědnost! Je to vlastně trochu jako klasická postřehovka. Musíte plnit úkony v daném časovém limitu - od přivítání hosta, přes jeho usazení, jednotlivé části objednávek, platbu, až po odchod. Musíte hlídat spokojenost i podrážděnost. Dávat pozor na nástrahy v podobě alergiků a bezlepkáčů a rychle uklízet nepořádek. Jen tedy hostům nad hlavinkami neblikají srdíčka anebo nasraní smajlíci. A sem tam dostanete i bonusovou výzvu! Třeba v podobě zájezdu ze Skotska, který celý posadí do vaší sekce. A vy jim s tím hrdelním přízvukem nerozumíte ani slovo a marně přemýšlíte, proč vám říkají:
"Aj, lass!"
Jste snad nějaká kolie? Anebo třeba výzva v podobě rozvodové party, kterou na starost dostal jediný číšník - Adam. Hlavním motivem výzdoby, včetně té dortové, byla přeškrtnutá fotka exmanžela s nápisem "asshole" a nejčastější větou večera bylo:
"Chlapi jsou svině!"
Ach, ty vzpomínky... ach, ty zážitky... naše vnoučata se mají na co těšit.
Cesta z Brightonu do Lewes - aneb jak je důležité chytnout v double deckeru dobré místo :-)
Protože pak máte naprosto parádní... parádní výhled!
CHCEŠ DÝŠKA? MUSÍŠ HOSTA BAVIT
***
Hosté nechtěli jen obsluhu. Chtěli zábavu - a za tu dávali dobré tipsy, které jste zase chtěli vy. Krom úsměvů a vstřícného jednání tu byly i tzv. “magic moments” pro navázání vztahu s hostem:
"Díky těm si vás zapamatují!"
Jak nám říkala prezzo příručka. V praxi se jednalo např. o humorné strouhání parmazánu na těstoviny:
"Uff, vy chcete ještě? Díky vám budu mít bicepsy větší než z posilovny!"
Olej tak pálivý, že vám zapálí pizzu? Všechno tu máme! Já tedy měla dojemnou historku o tom, kterak mě jako malou trefil špunt od šampáňa do hlavy. Bože, jak já milovala akce na Prosecco... Ale ne vždycky to s hosty byla procházka růžovým sadem. Prezzo bylo vyhlášeno tím, že zákazníkovi se v otázce stížností vždy ustoupí - někteří hosté to tak brali jako "soutěž" kdo z koho. Jiní se k nám chovali přezíravě jako k servantům, další se upřímně zajímali o to, proč jsme do Anglie přijeli. Někteří si nás vůbec nevšímali a štamgasti si s námi rádi popovídali. Celkově ty pozitivní zkušenosti převažují nad negativními, ale když bych měla zhodnotit přístup Britů celkově - jsou zdvořilí, ale člověka, coby přistěhovalce, úplně nepřijmou.
MYSSSSSSSSTERY DINNERSSSSSSS
***
A takhle to šlo den za dnem… dokola… a dokola… a dokola. Někdy jste prostě měli pocit, že jste malý robůtek. Díky tomu mám ještě dnes, když třeba při nevinné domácí návštěvě někomu nabídnu olivy (prezzo krok č. 3), tik v levém oku. Taky to slovo, že jo, olivy… olivy… olivy?
Možná se ptáte, proč jsme ten drill nepojali trochu osobně a volněji. Jenže oni tady byli tzv. “mystery dinners”, které si najímalo nejvyšší vedení. Jednalo se o inkognito poslané hosty, kteří měli za úkol sledovat a stopovat dodržování prezzo kroků a hodnotit přístup k zákazníkovi. Pokud jste dostali ocenění příliš nízké, mohl vám hrozit vyhazov a jakékoli skóre nižší než 95% se bralo jako průšvih. Emdéčka jsme se snažili odhalovat podle znaků, kterými se tento živočišný druh vyznačoval, a informaci o jeho výskytu poslat tichou poštou veškerému personálu. Druh MD se většinou dostavoval v páru - samička a sameček, a ke hnízdění si vybral lokalitu s dobrým výhledem na celou restauraci. Posléze jeden z dvojice odešel zkontrolovat stav a uklizenost WC. Celková rychlost servisu pak byla kontrolována na stopkách, které byly více či méně nápadně položené na stole. Bodovali správnost objednávek, kvalitu obsluhy, celkovou atmosféru v restauraci i vřelost a osobitost personálu. Já osobně je zažila jednou, na směně s Adamem - podělali jsme co jsme mohli a dostali... 98%! Prý se s námi skvěle bavili. Nejmenší skóre ve výši 16% dostala Monika (přezdívaná Princess). Tuhle historku bych chtěla někdy slyšet, protože podle mě ty hosty musela minimálně umlátit vítací cedulí :-D
PREZZO STANDARDS
***
Na co jsem si dlouho zvykala, byla přísná pravidla dress codu, která se ovšem s délkou vašeho působení v restauraci postupně zjemnila. Před Prezzem jsem na sobě přes dva roky neměla kalhoty a černou barvu byste v mém šatníku hledali jen těžko. Po mém nástupu do restaurace znělo zadání ohledně oblékání jasně: černá, vždy vypraná a vyžehlená uniforma, skládající se z košile a kalhot. K tomu černé boty, ideálně pánského střihu. Žádné výrazné líčení, ale ani absence make-upu. Žádné šperky, maximálně náušnice do velikosti 4 mm, nesmí ale obsahovat kamínky. Žádný parfém. Žádný piercing anebo tetování, které je viditelné. Vlasy vždy stažené do hladka v culíku či drdolu. Žádný lak na nehty, umělé onehtění už vůbec.
O days off jsme si tohle všechno hezky kompenzovali. A když některá ze servírek mířila na milované holiday - prvním krokem bylo nalakování nehtů!
Jak jsme si vlastně v UK užívali volna, svátků a dovolené? Přečtěte si pokračování:
Anglická etapa II. - "A co Tvůj volný čas, darling?"
A v něm se taky dozvíte, proč jsem v tomhle článku sem tam zmiňovala i jména různých lidí, které jsem díky téhle zkušenosti potkala ;-)