Chorvatsko, část III.: Plitvice s Rudým gentlemanem
Cesta chorvatským vnitrozemím, pozůstatky války o nezávislost, panenská příroda i úplně jiná tvář téhle dovolenkové země. S tímhle vším jsme se setkali ve třetí etapě našeho road tripu. A co si k tomuhle čtení pustit? Jednoznačně tohle! →
Opustili jsme tropické teploty jadranského pobřeží
a vydali se poznávat vnitrozemí Chorvatska „na divoký západ“! I když jsem ryze devadesátkové dítě, Vinnetou
je prostě nesmazatelně spojen s každými mými prázdninami. S Angelikou pravidelně okupovali letní televizní obrazovky, a i když člověk znal jeho štrápáce v prérii skoro nazpaměť, nikdy neodolal a zase si to pustil.
PO STOPÁCH APAČŮ
***
Zvláštní bylo, že v téhle krajině „nikoho“ byly poměrně dost často k vidění nedostavěné několikapatrové rodinné domy. A čím blíž jsme byli k hranicím s Bosnou, tím častěji se ve zdech objevovaly dírky po kulkách. Pozůstatky Chorvatské války o nezávislost (Domovinsku Rat 1991 – 1995) jsme viděli i v Gospići (kousek od vesnice Smiljan, ve které se narodil Nikola Tesla), i v našem nocležišti, městu Otočač.
Už během dopoledne
jsme s Berdou přijeli k řece Rio Pecos (chorvatské Zmrjaně),
u které půvabně sedávala Nšo-či,
a postupně stoupali pustými horskými serpentýnami a příkrými srázy dál do divočiny. Za celou dobu jsme potkali snad jen tři další auta, což celé atmosféře dávalo ještě větší grády.
Po příjezdu do Otočače bylo jen těžko věřit tomu, že jsme ještě ráno snídali v přímořském Splitu. Kolem dokola nás obklopovaly jehličnaté lesy a teplota byla nižší o celých dvacet stupňů. A už druhý den nás čekala Plitvická jezera! Žofré se jimi asi inspiroval a při seznamování s majitelkou našeho apartmánu a slovech:
„Tohle je náš pejsek, opravdu moc hodný…“,
...jedno udělal přímo na jejím dlážděném chodníčku a vytopil skoro celou ulici… #jetoprostěláska.
Apartmán byl v oblasti rodinných domků, jen pár minut chůze od městského centra, do kterého jsme se hned vydali. Nakoupili v marketu, potkali osamoceného přežvykujícího koně, prošli pár ulic a zakotvili na zahrádce místního bistra na čevapčiči. V Otočači čas plynul tak nějak pomaleji, stejně jako voda v řece Rio Pecos…
POMALE PLYNOUCÍ ČAS S CHUTÍ ČEVAPČIČI
***
VODY STŘÍBRNÉ I TYRKYSOVÉ
***
Co se většinou člověku při vyslovení Plitvický jezer krom Vinnetoua vybaví? Asi davy lidí. Spousta známých nás od návštěvy parku odrazovala právě pro velké množství turistů. Upozornilo na to už i UNESCO, a nejen díky tomu hrozí Plitvicím vyjmutí z jeho seznamu. Druhým důvodem je pak nadměrná výstavba kolem jezer a unikající splašky do jejich vod. Jop, nadměrný turismus je prostě peklíčko.
Co o Plitvicích říct? Jsou největším chorvatským národním parkem a taky jedním z nejstarších v jihovýchodní Evropě. Známé jsou hlavně svými kaskádovitými jezery s azurovou až tyrkysovou vodou. Její odstín se mění podle obsahu minerálů
a mikroorganismů, které obsahuje, a taky podle dopadajícího slunečního světla.
Díky tomu, že se park nachází daleko od průmyslových oblastí v jedné z nejchudších chorvatských žup, podařilo se tu zachovat téměř panenskou přírodu. Najdete tu tak hned několik vzácných živočišných druhů, včetně medvěda hnědého, který je i symbolem parku.
A máme tu i českou stopu! Plitvice se staly národním parkem v roce 1949 a na jeho vzniku se zasloužil i původem český chemik – Gustav Janeček, který v roce 1893 založil Spolek za zkrášlování Plitvických jezer.
←
Vstupenky do parku jsme si objednali předem online, abychom
se vyhnuli frontám u pokladen, s časem hned na osm ráno. Auto jsme v pohodě zaparkovali kousek od brány a vydali se za čirými vodami. Na místě se už motalo něco málo turistů, ale nic strašného. Přímo v parku ovšem problém nastal na všech vyhlídkových místech, které spolehlivě ucpaly chrchly selfie tyčí a vyzubených turistů. Když jsem je tak pozorovala, došlo mi, že dnes už není důležité místo vidět, popř. si ho vyfotit, ale hlavně na tom místě VYFOTIT SEBE.
Asi po pátém pokusu jedné asijské cestovatelky pořídit efektní fotku ve výskoku nad vodopádem v podpatcích a úspěšně tak blokujíc jediný průchod… Jsme se rozhodli pro obejití, podplazení, přeskočení, jednoduše pro jakoukoli formu zdolání selfie spotu a vmezeřit se tak do časové bubliny mezi dvě skupiny. Podařilo se! Ale prchavý okamžik štěstí vydržel jen chvíli.
Asi jsem vám ještě nevyprávěla o fóbii, kterou má náš rozkošný psí miláček. Nesnáší totiž chození po mřížích, kanálech a prknech.
A když v plitvickém parku sejdete až dolů k tyrkysovým vodám jezírek, máte možnost se jimi projít po krásných dřevěných chodníčcích. Žofré tedy chytil svou paralýzu přejeté žáby
a rázem se stal hvězdou dne. V zápolení s chodníčky
ho povzbuzovaly turistické skupinky snad ve všech světových jazycích napříč celou zeměkoulí.
Nejskalnějšími fanynkami bylo pět dívek ze Španělska, které dokonce po trase přiběhly zpátky, aby nám mohly sdělit,
že už za 500 metrů začíná lesní cesta! Žofré je moc nevnímal
a snažil se vyškrábat tunel do skály, aby mohl uniknout před prkenatými monstry. A Martinovi po zádech dál pokojně stékaly krůpěje potu z toho, jak půl dne tahal našich 15 kilo lásky
a štěstí v náručí.
Dalším bodem programu byla vyjížďka parníkem po jezeře. Úspěšně jsme našli přístaviště! Byla u něj ovšem fronta, jak před obchoďákem o adventu, co má akci na máslo a cukr moučku… Lodičky jsme tedy oželeli a aspoň si udělali radost – v krámku se suvenýry si koupili panáka tak ošklivého, až z dálky oslňoval svou krásou!
A nakonec jsme se vydali nejmíň atraktivní cestou, tou do kopce, a užili si výhled na Plitvice hezky z výšky. Při cestě zpátky jsme ovšem u brány viděli menší apokalypsu… Do parku v tu chvíli proudilo takové množství lidí, že se po cestičkách za sebou batolili jako hejno kachňat, tělo na tělo, pírko na pírko. Počet aut na parkovišti byl asi desetinásobný a u vjezdu se tvořila zácpa… Prostě čas zvednout kotvy a zamířit směr Záhřeb!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
***
%20(8).png)
Středomořská krása
i středověky urbex
%20(6).png)
Po pobřeží za Daenerys