Když Athény kloužou a bouchají
Po tom, co jsme dopili poslední vánoční Baileys, jsme
se rozhodli, že nastal ten správný čas odpočinout si trochu
od zimy a zaletět si za teplem. Volba nakonec padla na mekku demokracie - Athény! Koupili jsme letenky, zabookovali ubytování, zabalili jarní oblečení a vyrazili plni očekávání
do Vídně na letiště. Zpětně musím říct, že na tuhle dovolenou stále hodně vzpomínáme… a ne jen kvůli památkám.
Leden 2022
VŠICHNI TADY UMŘEME ANEB KDYŽ PŘICHÁZÍ ELPIS
***
Po letištních tanečcích s Wizzairem, který opět nezklamal (ne)kvalitou svých služeb, jsme za necelé dvě hodiny přistávali
nad Peloponéským poloostrovem. Manévry letadla byly mírně řečeno adrenalinové a pro dokreslení situace „všichni tady umřeme” chyběly už jen plandající kyslíkové masky. Vzhledem k tomu, že jsem hříčkou osudu seděla u nouzového východu, který musíte být
v případě nouze schopni otevřít, a já mám problém otevřít i marmeládu, panikařila jsem ještě o něco víc. Piloti naštěstí vše zvládli
a posadili prdýlku letadla, včetně té mé, na runway. Při pohledu na letiště jsme pak pochopili důvod přistávacích nesnází. Pozorovali jsme vánici, kterou Česko zažilo naposled v dobách, kdy se vyhlašovaly uhelné prázdniny. K Athénám totiž dorazila sněhová bouře ELPIS („rozuměj naděje”), přinášející menší apokalypsu. Naše letadlo bylo jedním z posledních, kterým bylo ještě umožněné přistát. A potom se nejen nebe, ale i vše na zemi doslova zastavilo.
My se ovšem nezalekli! Nechali jsme si kontrolně šťournout do nosu kvůli covidu, chopili se kufříků a hrdinně klopýtali závějemi na metro... Metro nejelo. Autobusy nejely. Taxíky nejely. Jel vlak. Jeden. Doslova. Do jeho pár vagónů se vměstnalo takové množství lidí, až se cedulky s nápisy „Social distance 2 metres!” studem odlupovaly. Kromě rosících se oken,
a zarouškovaných tváří turistů z celého světa, jsme měli možnost vidět
i doslova postapokalyptickou scénu - tří proudou dálnici zastavěnou opuštěnými auty, která se tiše ukládala ke spánku pod sněhovou pokrývkou. Uiiiiiii! Dovolená začíná!
Úspěšně jsme vystoupili na zastávce Akropolis a zjistili, že se celé Athény proměnily v rozkošnou curlingovou dráhu. Místo kamenů se ovšem
po mramorových chodnících klouzali bezradní Řekové, kteří své nohy obuté v teniskách a mokasínách balili do igelitových tašek. A mně tak nějak začínalo být jasné, že všechny svoje jarní sukýnky můžu tak akorát použít pro vycpání mokrých bot.
A právě na ten jsme se rozhodli vyrazit do večerních ulic!
Ty ovšem zely prázdnotou a vypadaly stejně smutně jako pomerančovník, který měl své oranžovokoulé větve přimáčknuté až k chodníku. Jediným světlem na konci athénského tunelu byl do noci zářící nápis „Old Fashioned” patřící podniku, kterému za barem vévodil Stavros. Objednali jsme si nakonec jednu kouřovou whiskey, sklenici Bumbu, pozorovali blesky protínající chumelenici nad Akropolí a museli uznat, že Athéna, mrška jedna, má zvrácený smysl pro humor.
JAK JSME POZNALI STAVROSE
***
Na apartmán jsme dorazili úplně promočení a s roztomile dětskou naivitou hledali na topení čudel pro jeho zapnutí. Naše trápení ukončila až paní domácí, která nám prozradila, že topení funguje pouze večer, a to po dobu 30ti minut.
Ale jestli chceme, můžeme si zkusit přitopit klimatizací. Svlékli jsme se do spodního prádla a své končetiny plné varhánků vystavili vánku proudícího z bedny na zdi. Hřát nás v tu chvíli mohly dvě věci - vědomí, že takové počasí v Athénách člověk zažije jednou za 60 let a panák Ouza.
TROCHA VÝBUCHŮ A PAMÁTEK
***
Ráno nás kromě mírného bolehlavu probudila exploze a řinčení okenních tabulek. Vzhledem k tomu, že na nás nepadal strop, ani jiné části zdiva, rozhodli jsme se pokračovat ve spánku. O pár hodin později jsme se při procházení ulic zasypaných skleněnými střepy dozvěděli, že v jedné nedaleké budově došlo k výbuchu plynu. Nikomu se naštěstí nic nestalo, každopádně dojem toho, že nás tady „někdo” nechce začal být ještě silnější. Nenechali jsme se ale odradit. My ty zdejší památky prostě budeme obdivovat, ať už se to místní šéfce líbí nebo ne!
První antickou vlaštovkou byla Hadriánova brána s nápisem: „Toto jsou Athény, starověké město Théseovo.” a „Toto je město Hadriána, nikoli Thésea.” Ano, působí to poněkud matoucím dojmem. On totiž Athény podle pověsti založil Théseus, hned po tom, co si udělal trip na Krétu, kde zabil Minotaura. Za pár století se ovšem Řecko stalo římskou provincií a právě v téhle době nechal na bránu doťukat druhou část nápisu císař Hadrián. Prostě normální značkování území.
Hned za bránou stojí Chrám Dia Olympského - kdysi největší v celém Řecku. Žel do dnešní doby z něj zbylo pouze pár sloupů. Na ty jsme se mohli koukat jen s hlavinkami vmáčnutými mezi mřížemi, protože z důvodu počasí bylo zavřeno. Tak jsme se vydali na vrcholek Lykavittos - trasa i lanovka z důvodů počasí uzavřeny. Ok… Taaaak, co třeba muzeum? Tam sníh přece nebude... Zavřeno. Naše uchozené nožičky měly chuť rozkopat některého z místních sněhuláků. Naštěstí jsme si včas všimli, že jejich základní koule tvoří kameny obalené sněhem. Kdo takhle staví sněhuláky?! Náladu jsme si spravili v jedné z mála otevřených restaurací díky naprosto legendární musace. A já potom i koupí tradičních vlněných bačkůrek, které se ukázaly být velmi dobrou investicí.
V podvečer jsme zase zašli za Stavrosem a krátili si čas pouštěním českých videoklipů z devadesátek. Nejvíc respektu si u něj jednoznačně získal Medvídek se svou bohatou symbolikou:
Stavros: Počkej… A ten sníh?
Bára: Kokain.
S: Vždyť tam všude tam poskakujou děti.
B: Jo, jo. Někdy to dávali i v Dobrým ránu než jsem šla do školy.
S: Vy jste hustej národ, ty jo.
B: Cheers!
Před spaním jsme si ještě pustili dokument o Řecku s Mirkem Donutilem, což byl fakticky asi největší poznávací zážitek dne,
a ulehli s nadějí, že zítřek už bude bez sněhu, výbuchů a zavřených bran.
NA ZÁVĚR ŠPETKA HISTORIE A ZAJÍMAVOSTÍ
***
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
***
%20(13).png)
Velká krása
v malém městě
%20(2).png)
Dýchánek s Hérou, Athénou
a Poseidónem
%20(2).png)
Když se Vesuv zlobí
%20(3).png)
František, Klára a čůrající čerti